Nejzásadnější skladby Radiohead: Průvodce kultovní tvorbou

Vznik kapely a první skladby

Představte si Oxfordskou školu v polovině 80. let. Pět mladých kluků, kteří neměli ani tušení, že jednou změní tvář moderní hudby, se tam potkalo při pátečních zkouškách. Thom Yorke, Ed O'Brien, Phil Selway a bratři Colin a Jonny Greenwood - tehdy ještě jako On A Friday - začínali jako většina mladých kapel: s vypůjčenými nástroji ve školní hudebně.

Kdo by tehdy řekl, že z těch jednoduchých kytarových melodií jednou vznikne něco tak velkého? První písničky jako You, Thinking About You nebo Prove Yourself zněly ještě docela nevinně, ale už v nich bylo něco zvláštního. Něco, co se nedalo přehlédnout.

Rok 1991 přinesl zásadní změnu - kluci si půjčili název od Talking Heads a stali se z nich Radiohead. A pak to přišlo. Creep, písnička, která v roce 1992 odstartovala jejich raketový vzestup. Nejdřív ji doma v Británii skoro nikdo neznal, ale pak se stala hymnou celé jedné generace.

Yorkův charakteristický hlas, který dokázal přecházet od něžného šepotu k zoufalému výkřiku, a Jonnyho kytarové experimenty - to byla kombinace, která fungovala. Stop Whispering, Anyone Can Play Guitar, Pop Is Dead - každá tahle skladba ukazovala, že se rodí něco výjimečného.

První album Pablo Honey z roku 1993 znělo ještě docela normálně - však taky sama kapela později přiznala, že s ním nebyla úplně spokojená. Ale kdo by tušil, že ti samí kluci, co začínali s cover verzemi v oxfordských hospodách, jednou posunou hranice toho, co v moderní hudbě jde a nejde?

Když dneska posloucháte jejich první nahrávky z improvizovaných jam sessions, slyšíte v nich už zárodky toho, co mělo přijít. Někde mezi těmi starými demo pásky se začal rodit zvuk, který později dobyl svět.

Creep jako průlomový hit

Znáte ten moment, kdy vás písnička zasáhne přímo do srdce? Creep od Radiohead je přesně takový případ. Tahle skladba, co vznikla v roce 1992, není jen tak obyčejný song - je to příběh o lásce, nejistotě a touze někam patřit.

Představte si mladého Thoma Yorka na univerzitě v Exeteru, jak se zamilovaně kouká na holku ze svých přednášek. Z téhle situace se zrodil text, který zná dneska celý svět. A ten nezapomenutelný zvuk? Ten vznikl vlastně náhodou, když Jonny Greenwood najednou praštil do kytary uprostřed tiché pasáže. Kdo by tehdy tušil, že právě tohle bude ten moment, který písni dá její charakteristický zvuk?

Píseň o outsiderovi, který zoufale touží po lásce a přijetí, se nejdřív chytla - světe div se - v Izraeli. Jasně, zní to jako vtip, ale je to pravda! Izraelské armádní rádio ji hrálo pořád dokola, a pak už to jelo - Amerika, MTV, celý svět.

Ta slavná sekvence akordů G-B-C-Cm? Tak jednoduchá, a přitom tak účinná. I když kvůli ní museli řešit právníky s The Hollies, dneska už je to jen úsměvná historka. Vtipné je, že samotná kapela měla k písni docela komplikovaný vztah. Chvíli ji dokonce odmítali hrát na koncertech - asi jako když se stydíte za svoji starou fotku z puberty.

Dneska už je Creep součástí rockové historie. Slyšíte ji všude - v filmech, reklamách, na svatbách (i když ta ironie textu asi většině lidí uniká). Je to hymna všech, kdo se někdy cítili jiní nebo nedostatečně dobří. A není to vlastně občas každý z nás?

Radiohead už dávno dělají úplně jinou muziku, mnohem složitější a experimentálnější. Ale Creep? Ta zůstává jako perfektní připomínka, že i z osobní nejistoty a smutku může vzniknout něco, co spojí miliony lidí po celém světě.

Radiohead je jako zvláštní vesmír plný emocí, kde každá skladba je jako nová planeta čekající na objevení. Paranoid Android nás vezme na cestu temnotou, zatímco Karma Police nás přivede zpět do světla.

Vojtěch Kratochvíl

OK Computer a experimentální zvuk

Album OK Computer je zásadním dílem, které navždy změnilo tvář rockové hudby. Když si dneska pustíte tuhle desku Radiohead, pořád vás dokáže překvapit svojí nadčasovostí. Kapela se odvážně vrhla do experimentování se zvukem způsobem, který do té doby nikdo nezkusil.

Album	Rok vydání	Významné skladby	Délka alba
OK Computer	1997	Karma Police, Paranoid Android	53:21
Kid A	2000	Idioteque, Motion Picture Soundtrack	49:56
In Rainbows	2007	15 Step, Weird Fishes/Arpeggi	42:39
A Moon Shaped Pool	2016	Burn the Witch, Daydreaming	52:31

Představte si, jak kluci trávili hodiny ve studiu vrstvením kytarových linek v Airbag - každá trochu posunutá, jako když se vám před očima třepotá vzduch nad rozpáleným asfaltem. A ta šílená jízda jménem Paranoid Android? Střídání rytmů a nálad jako na horské dráze, od šepotu až po řev.

Producent Nigel Godrich se ukázal jako génius. Tahal zvuky z míst, kde by je nikdo nehledal - z chodeb, schodišť, kdoví odkud ještě. V Exit Music vás nejdřív ukolébá akustika, aby vás pak smetla vlna syntezátorů jako tsunami.

Starý dobrý Mellotron v Lucky zní jako pozdrav z minulosti, který se prolíná s moderními zvuky. A co teprve Karma Police - ta zpětná vazba na konci vám zaleze pod kůži a ne a ne vylézt.

No Surprises vás vtáhne do svého podmořského světa Yorkeovým hlasem, který zní, jako by se topil ve vlastních emocích. Fitter Happier vás vyděsí robotickým přednesem, který až mrazivě vystihuje odlidštěnou společnost.

Let Down je jako procházka zvukovou galerií - kytary se prohánějí zleva doprava, zprava doleva, až z toho jde hlava kolem. A když album končí pomalou The Tourist, je to jako když po bouři přichází klid.

Tohle album ukázalo všem, že rock může znít úplně jinak. I po letech z něj současní muzikanti čerpají inspiraci jako z nevysychající studny nápadů.

Kid A a elektronická hudba

Představte si moment, kdy Radiohead v roce 2000 šokovali hudební svět albem Kid A. Tohle není jen další deska - je to hudební revoluce, která převrátila rockovou scénu vzhůru nohama.

Pamatujete na ten pocit, když jste poprvé slyšeli podivně hypnotické tóny Everything in Its Right Place? Thom Yorke se svým hlasem dělá doslova kouzla - jednou zní jako robot z budoucnosti, pak zase jako rozbitý počítač, který se naučil zpívat.

Kapela se tehdy odvážně vrhla do vod elektronické hudby. Místo klasických kytar uslyšíte bzučení syntezátorů Moog a digitální zvuky, co vám rozvibrují mozek. V Idioteque třeba najdete beaty, co zní, jako kdyby je složil nějaký mimozemšťan - a funguje to dokonale!

Každá skladba je jako malý zvukový experiment. Vezměte si třeba Treefingers - to je, jako kdybyste se vznášeli vesmírem bez skafandru. Kytary? Ty tam někde jsou, ale producent Nigel Godrich je překroutil k nepoznání.

The National Anthem vám ukáže, jak může znít chaos v dokonalé harmonii. Představte si jazzový orchestr, který se zbláznil, a do toho elektronické zvuky, co připomínají porouchaný modem z devadesátek.

Tohle album není jen sbírka písniček - je to zvukové dobrodružství. Radiohead tehdy nejen změnili svůj sound, ale ukázali celému světu nový směr v rockové hudbě. A víte, co je nejlepší? I po více než dvaceti letech zní Kid A pořád svěže a překvapivě.

Každý poslech odhalí novou vrstvu, nový detail, nový zvuk, který jste předtím přehlédli. Je to jako hudební hlavolam, který nikdy úplně nevyluštíte - a právě v tom je jeho krása.

Paranoid Android jako vrchol tvorby

Paranoid Android je naprostej klenot v historii Radiohead. Tahle šestiminutová jízda z roku 1997 úplně změnila pravidla hry. Když si ji poprvé pustíte, nejdřív možná nebudete věřit, že tohle všechno může být jedna skladba.

Představte si, že sedíte v potemnělým pokoji a najednou vás pohltí jemný zvuk akustický kytary a Yorkův zasněnej hlas. Než se nadějete, všechno se změní - jako když přepnete program v televizi. Najednou vás praští do uší pořádnej nářez kytar, kterej by probudil i mrtvýho. A pak? Ticho před bouří. Meditativní pasáž s několika hlasy najednou, co vám vleze pod kůži. No a nakonec všechno vybuchne v epickým finále.

Text týhle písně je jako když se díváte do křivýho zrcadla naší společnosti. Thom Yorke se nechal inspirovat nejen Stopařovým průvodcem po galaxii, ale hlavně tím, co viděl kolem sebe - lidi posedlý značkama, technologiema a vlastním egem. Kdo by neznal ten slavnej řev Kicking squealing Gucci little piggy?

Bez Nigela Godricha by to nebyl ten samej majstrštyk. V nahrávacím studiu kouzlil jako šílenej vědec - míchal analogový efekty s digitálníma, vrstvil stopy jedna na druhou, až z toho vznikla tahle dokonalá mozaika zvuků.

Devadesátky už nám daly spoustu skvělý muziky, ale tohle? To je jinej level. Rolling Stone to chápe - není náhoda, že Paranoid Android skončil v jejich výběru 500 nejlepších songů všech dob. A kolik kapel se od tý doby snažilo něco podobnýho napodobit?

Ten animovanej videoklip je kapitola sama pro sebe. Divný postavičky bloumající světem plným absurdit - přesně vystihuje, o čem ta píseň je. Když to vidíte naživo, je to ještě větší nářez. Každej koncert je jinej, protože kluci si s písničkou pořád hrajou a pokaždý přidaj něco novýho.

Karma Police a její kulturní dopad

Když se řekne Karma Police od Radiohead, většině z nás naskočí mrazení v zádech. Tahle písnička z roku 1997 z legendárního alba OK Computer není jen další rockový hit - je to kulturní fenomén, který mluví k našim duším i dnes.

Vzpomínáte si na ten moment, kdy jste ji slyšeli poprvé? Ten pocit, kdy vás zasáhla jako blesk z čistého nebe a nutila přemýšlet o světě kolem nás. Thom Yorke ji původně napsal jako takový vtípek o karmické spravedlnosti, ale časem z ní vyrostlo něco mnohem většího.

Koukněte se na ten ikonický klip od Glazera - dodnes běhá mráz po zádech, co? Melodie, která ovlivnila nespočet kapel, se vryla do paměti celé generace. A ty texty? Nejsou to jen slova - je to zrcadlo nastavené společnosti, ve které žijeme.

Když se nad tím zamyslíte, zvuk, který Nigel Godrich vytvořil, zní stejně fresh i po těch letech. Je to jako byste míchali staré dobré kytary s něčím z budoucnosti. Proto ta píseň tak sedí i dnešním teenagerům, kteří ji objevují na Spotify.

Není divu, že This is what you'll get when you mess with us se stalo mantrou protestujících. V době, kdy nás sledují kamery na každém rohu a algoritmy znají naše chování líp než my sami, ta slova znějí pravdivěji než kdy dřív.

Karma Police prostě není jen song - je to kulturní časová kapsle, která paradoxně čím je starší, tím víc rozumí současnosti. Spojuje puberťáky s jejich rodiči, technology s umělci, rebely se snílky. A možná právě proto je tak nadčasová.

No Surprises a minimalistický přístup

Když se ponoříte do skladby No Surprises od Radiohead, okamžitě vás zasáhne její podmanivá jednoduchost. Je to jako když posloucháte déšť bubnující na okno - uklidňující, ale zároveň melancholický. Zvonkohra, která se line celou písní jako křehká stužka vzpomínek na dětství, vytváří fascinující kontrast s tíživým obsahem textu.

Představte si, že sedíte v pokoji zalitém šedivým světlem a necháváte se unášet tou hypnotickou melodií. Každý tón je na svém místě, nic nepřebývá, nic nechybí. Thom Yorke zpívá, jako by vám šeptal do ucha tajemství o únavě z moderního života, o touze uniknout z každodenní rutiny.

Ta píseň je jako dobře poskládaná skládačka. Akustická kytara jemně pulzuje v pozadí, zatímco elektrická vytváří něžné zvukové krajiny. Bicí jsou decentní, jako tlukot srdce pod dekou. Není to typická radioheadovská změť zvuků a experimentů - tady vládne minimalismus v té nejčistší podobě.

Zajímavé je, jak kapela došla k finální verzi. Zkoušeli různá tempa, hráli si s rychlostí, až našli ten správný, záměrně pomalejší rytmus, který písni dává její charakteristickou tíhu. Je to jako když se snažíte chodit pod vodou - všechno je zpomalené, ale o to intenzivnější.

Méně je někdy více, a tahle skladba to dokazuje dokonale. V době, kdy většina kapel vrství zvuk na zvuk, Radiohead ukázali, že k vytvoření něčeho mimořádného stačí i střídmější přístup. No Surprises není jen písní - je to pocit, nálada, moment zastavení v chaotickém světě.

In Rainbows a netradiční vydání alba

Revoluce v hudebním průmyslu přišla v roce 2007 jako blesk z čistého nebe - Radiohead tehdy šokovali svět vydáním alba In Rainbows za cenu, kterou si fanoušci mohli sami zvolit. Kdo by to byl čekal? Prostě jste šli na jejich web, stáhli si album a zaplatili, kolik jste uznali za vhodné.

Vzpomínám si, jak jsme tehdy s kamarády seděli u počítače a nemohli uvěřit vlastním očím. Dva roky práce v nahrávacím studiu, nespočet hodin ladění každého detailu, a teď si můžeme sami určit cenu? To byl fakt průlom!

Když si dneska pustím skladby jako 15 Step nebo Bodysnatchers, pořád mě fascinuje, jak dokážou propojit elektronické zvuky s klasickým rockem. A ta atmosféra! Každá píseň je jako pečlivě vybroušený drahokam, kde není ani nota navíc.

Pamatujete na ten nádherný diskbox? Vinyl, CD a spousta dalších pokladů v jednom balení. Sběratelé se po něm mohli utlouct a dneska za něj dají majlant. Kapela tím ukázala, že i v době digitálu má fyzické vydání svoje kouzlo.

Reckoner - to je kapitola sama pro sebe. Yorkeův hlas se vznáší nad hypnotickými melodiemi jako duch. A House of Cards? Ta píseň vás pohladí po duši, když máte těžký den. Radiohead dokázali, že můžete být současně umělecky nárokoví i komerčně úspěšní.

Zajímavé je, že některé skladby zrály jako víno. Třeba Nude - tu kapela pilovala deset let, než se dostala na album. A výsledek? Stálo to za to. Dneska už si nikdo nedovede představit, že by tahle píseň zněla jinak.

Lotus Flower a taneční videoklip

Lotus Flower od Radiohead není jen další písničkou v jejich diskografii. Je to umělecký manifest, který v roce 2011 doslova rozbouřil internet. Však si to představte - černobílé video, prázdný prostor a Thom Yorke, který se pohybuje, jako by byl v transu. Není to dokonalé, není to učesané, ale právě proto je to tak skutečné.

Ten jeho tanec? Čistá improvizace pramenící z let experimentování s pohybem. Když se na to díváte, možná si říkáte co to proboha dělá? - ale v tom je právě ta krása. Žádné nacvičené kroky, žádná snaha o dokonalost. Prostě čistá energie, která proudí z hudby do těla.

Celé to vzniklo během jednoho dne v londýnském studiu. Jednoduchý koncept: tmavé oblečení, světlé pozadí, a nechat hudbu, ať si dělá, co chce s tělem. Výsledek? Něco, co se nedá napodobit, i když se o to tisíce lidí na internetu pokoušely.

Pamatujete na ty memy? Na všechny ty parodie a remixy? Paradoxně právě tyhle srandy pomohly písničce ještě víc. Najednou ji poslouchal každý, i ti, kteří Radiohead nikdy předtím neposlouchali.

A ta hudba samotná? Typický Radiohead v nejlepší formě. Hypnotické beaty, atmosférické synťáky a Thomův charakteristický hlas, který se vznáší nad tím vším jako duch. Je to jako soundtrack k nějakému snu, který si nemůžete úplně vybavit, ale víte, že byl důležitý.

Taneční profíci možná kroutili hlavou nad technikou, ale nemohli popřít, že v tom je něco syrově pravdivého. Vždyť o tom tanec je - ne o dokonalosti, ale o tom, jak hudba rezonuje s vaším tělem. A přesně tohle Thom Yorke v Lotus Flower ukázal.

Burn The Witch jako návrat

Po téměř pětiletém tichu nás Radiohead v roce 2016 šokovali návratem se singlem Burn The Witch. Tahle pecka předznamenala jejich devátou desku A Moon Shaped Pool a byla to pořádná změna oproti elektronickým experimentům z The King of Limbs. Místo toho nám naservírovali bohatý orchestrální zvuk, který připomněl jejich nejlepší léta.

Už první takty vás vtáhnou do hypnotické smyčcové spirály. Thom Yorke tady podává jeden ze svých nejsilnějších výkonů za poslední roky - jeho typický falzet se vznáší nad dramatickými nástroji jako duch. Text písně míří přímo do černého - reaguje na rostoucí xenofobii a politické šílenství kolem nás. Když zpívá this is a low-flying panic attack, přesně vystihuje tu dusnou atmosféru strachu, co nás obklopuje.

Nigel Godrich odvedl za mixážním pultem parádní práci. Dokonale propojil orchestr s typickým zvukem Radiohead. Smyčce hrané technikou col legno (to když muzikanti mlátí do strun dřevem smyčce) vytvářejí úplně unikátní zvukovou stěnu, která graduje do mohutného finále. Jonny Greenwood tady zúročil všechny své zkušenosti s filmovou hudbou.

Klip v stop-motion animaci je pocta britskému hororu The Wicker Man a přidává písni další děsivou vrstvu. Vizuál dokonale sedí k poselství skladby - ukazuje, jak může společnost pod rouškou tradic sklouznout k naprostému barbarství.

Burn The Witch je perfektní most mezi starým a novým zvukem Radiohead. I když je kostra písně celkem tradiční, provedení vás překvapí. Všechno, co máme na kapele rádi - složité rytmy, vrstvy zvuků a Yorkův expresivní hlas - je tam, ale v novém, svěžím hávu.

Tahle skladba okamžitě rozpoutala vášnivé diskuze mezi fanoušky i kritiky. Není to jen návrat legendární kapely - je to důkaz, že i po dvaceti letech dokážou Radiohead překvapit a posouvat hranice. Burn The Witch je prostě milník, který ukazuje, že tahle parta má pořád co říct.